Jaké návyky si zatím Charlie za těch 21 dní vytvořil nevím, ale vím, že už zvládne hezky čekat bez zmateného pobíhání kuchyní, když se podává snídaně a večeře. Ještě neumí hezky sedět a čekat na pokyn k jídlu, který dávám až když je miska na zemi, ale už umí sedět a klidně čekat, zatímco se miska přemísťuje z linky do úrovně psí hlavy. Taky ji dokáže celou vyluxovat naráz a už to není opatrný přískok k misce, jedno sousto a úprk bytem, než jej jako vichřice celý proběhne a vrátí se zpět opatrným přískokem k misce.

Bude pamlsek?

Už chápe, že se po spinkání či žrádle chodí na dvůr, kde se má rychle vyvenčit, aby mohl zpátky do tepla. První dny jsem stála ve dveřích, Feri dávno vyvenčená a Charlie běhal 10 minut do domu a ven, pořád dokola, a asi to bral jako nějakou možnost tréninku na sprinty. Sprintoval a na čurání neměl čas. Vyřešila jsem to šalamounsky a zavřela mu dveře do kuchyně. Charlie pak trávil čas běháním na dvorku od dveří na konec dvorku a zpět. Protože mu chybělo těch 10 domácích metrů, brzo ho sprinty ode zdi ke zdi přestaly bavit a šel vykonat to, na co jsem s drkotajícími zuby, často jen ve spacím triku, čekala.

Dneska mu stačí oběhnout dvůr jednou a je hotovo.

Za poslední týden se nám podařilo neuklízet doma ani jednu loužičku a i podlaha v kuchyni zůstala neposkvrněná pevnější hodnotou.

Jednu věc, navazující na dvorkové venčení, ale pořád nepochopil.

Už je mohu vypustit ven a jen zlehka přivřít dveře s tím, že kdo má hotovo, vrátí se domů. Když mám správný počet psů, jdu zavřít dveře, ať neuteče blahodárné teplo z topení. Ale psa jsem v tomto režimu měla zpět v kuchyni vždy jen jednoho – stejného, jmenovitě Feri. Charlie se nechce protahovat jako lasička málo otevřenými dveřmi a neumí do nich ani strčit čumákem a udělat si místo. Pokud je škvíra moc malá na protažení Ferinky, tak ta si ji prostě zbytkem těla udělá a jako tank rozrazí každé moc přivřené dveře. Ne tak Charlie. Čeká za přivřenými dveřmi, až ho někdo pustí. Nejen na dvoře. Stačí přivřít v našem mikro bytě jakékoli dveře, ať můžu třeba projít ke skříni v místě, kde se já i otevřené dveře spolu do prostoru zaráz nevejdeme, a Charlie stojí tichounce za dveřmi a čeká. Čeká, až mu někdo z malé škvíry udělá větší.

Jen 7 dní Charliemu trvalo, než ze “spodního patra” podlahy položil přední tlapy na postel, výsostné území madame ze Zimního snu. Ten její pohrdavý a otrávený pohled, který říkal “že ses mi sem nastěhoval toleruju jen proto, že bydlíš na podlaze” byl dost výmluvnej. Ale Charlie si opatrně a houževnatě získával srdce dámy a za další dva dny už bezostyšně přes den chrápal na posteli, metr od paní domácí a dobýval její srdce už na jejím území. V noci si ale pořád netroufl a ještě chvíli spával na koberečku pod postelí tak, aby na něj dosáhla moje drbací ruka.

Spinkání na dvě patra

Tak co, šlo by to takhle?

To se změnilo asi 12. den, kdy Charlie zkusmo vlezl do postele na spinkání a zůstal ležet vedle mě, na opačné straně než Feri. A ono se nic nestalo.

Dneska chrápou vedle sebe i v noci, ale někdy pytel blech jménem Charlie vyžene znechucenou madame, která chce mít svůj klid, na zem nebo do klece. Není už ve svým věku zvědavá, aby jí večer někdo skákal po hlavě a neomaleně šlapal po všech částech těla.

Šlo!

Když na její místečka za ní pak leze a strká jí hlavu do klece, neobejde se to bez ohrnutých pysků od Feri a zavrčení od Charlieho. Nemyslím, že by si něco udělali, ale asi se jen ohrazuje dopředu před možným napadením. Nevíme, co prožil, ale prý chvíli žil se psi, kteří se k němu nechovali dle psí etikety. Nevrčí zle, spíš varovně. A to je signál, že dnes bude mít Feri samotku na matraci v obýváku s páníčkem. Zní to jako trest, ale má tam svůj další pelíšek a může dle chuti spát páničkovi na hlavě. Už je zvyklá na svůj klid a pytel blech to ne vždy je schopný respektovat. Protože Charlie zatím nezná povely jako “dolů” = z postele na zem, tak je občas musím rozehnat jako pár zlobivejch dětí. Ale zdá se, že se Charliemu daří si na nuance života s Feri zvykat, a už pár dní spolu spokojeně chrápou bez samotky a ráno mě budí dva čumáčky žádající pohlazení.

Pokud stačí 21 dní na dobytí psostele, určitě nestačí na zamilování si česání. Ne, že by česání byla vyloženě problémová činnost sama o sobě, ale zkuste česat pytel blech, co drbání toleruje sotva v 5 vteřinových intervalech, než jako uragán 3x proběhne ložnicí, aby se zase na 5 vteřin zastavil. Nejlíp se češe po vycházce nebo po probuzení – zádíčka, límeček. Hlazení hřebenem by šlo, zlehka zubama by taky šlo, ostříhat dredy pod obojkem není problém. Ale sahat na tlapičky nebo bříško jinak než rukou a jindy, než když je sám nastavuje? Neexistuje. Vnímám jako vítězství, že se mi podařilo ustřihnout velký dred v jednom podpaždí a občas z něho “utrhnu” vylínaný dred visící zamotaný v srsti. Občas z něj samovolně nějaký uvolněný dred i vypadne a když u toho nejsu, hned ho rychle sežere. Prý bude mít maximálně chlupatý bobky, ale i tak je lepší být rychlejší než on, a mít oči všude. Pak totiž chodí, chrchlá a nadavuje jak ho chlupy lechtají a přestože bez keců uklidím každou “nehodu” s tím, že prostě jen potřebuje čas, natrávený obsah žaludku nedávám a spíš pak jen přidám vlastní večeři.

Taky se docela hezky učí vyměňovat poklady za dobroty. Poklady v našem případě znamenají ponožky nehozený do koše na prádlo. Po Charlieho zásahu už jsou to zpravidla ponožky do úplně jinýho koše:) Prý si psi žvýkáním uvolňují stres, ale páník se směje, že můj “dárek” se spolčil se mnou proti němu v boji proti ponožkám poházeným po podlaze. Pokud Charliemu ponožku seberu zavčas, když je ještě nositelná, hned běží na jistotu na místo, kde se ponožky pravidelně líhnou, a hlasitě čmuchá a hledá vzácný poklad.

21 dní stačí k tomu, aby se připnutí vodítka stáválo rutinou, kdy se pytel blech nekroutí 15 minut po bytě, než se milostivě zastaví. Jen se 3x otočí kolem osoby s vodítkem a pak počká 3 vteřiny na jeho připnutí.

Do auta i z auta vystupuje jak starej mazák a stačil mu jen týden, teď už si sám z 2. třídy (zadní sedačka, kde je v klidu separován od Feri) přestupuje do 3. třídy (kufr), kde je zvyklá jezdit Feri zaháknutá na krátkém (bezpečnostním) úvazu.

Menší prostory a další pes pro něj nejsou moc komfortní a krátký úvaz nepřipadá v úvahu, tak jej zahakujeme aspoň za vodítko, aby nečekaně někde nevyskočil z auta u silnice. Nemá ještě návyk čekat než se řekne, tak pokud se někde protáhne a vyskočí, tak bezpečně. Zajímavý, že jeho neschopnost protáhnout se malou škvírou ve dveřích v domě se nepřenáší na auto. Stačí pootevřít dveře či kufr a pes je najednou venku z auta. Díky vodítku si taky může jít kdykoli do bezpečí 2. třídy, kam se Feri za ním nedostane, když se necítí na tak blízkou společnost. Je fajn vidět, že otrkávací návštěvy ve 3. třídě nejsou pro Charlieho žádný stres a třeba budeme moct brzo zase nasadit zadní sedačky 🙂

Včera, 21. den, se celou cestu vezl ve 3. třídě s Feri jako profesionál zvyklý na nízkonákladové cestování, když přijely kamarádky z Brna a bylo potřeba poskytnout 2. třídu a její sedačky jim. Přenechal je bez mrknutí oka.

Procházka!

To si moc užívám! 🙂

Manipulace je problém. Jak jsem psala, packy a bříško jsou tabu, zbytek těla není o moc lepší. A není to špic, kterýho stačí přilehnout, a je to. Charlie, pokud nechce a to nechce většinou, tak se kroutí, vrtí, mává tlapama a ožužlává. Pak 3x oběhne místnost, aby si na pár vteřin lehl. Než mě ožužlá a 3x vrazí facana přední tlapou, je zase v pohybu.

21 dní rozhodně nestačí na to, aby pochopil, kam se mají odevzdávat balonky. Rád je honí a rád je nosí. Ne mně, nebo tomu kdo je hodil, ale za roh za postel do svého hájemství. Takže naházíme co máme a on si to vše odnese za roh. Přesto mu to nebrání čekat na další hod… který ale nepřijde, protože už všechno došlo 🙂 Jediná situace, kdy balónky donese k nohám je ta, když se hází z jeho místečka, kde si je schovává. Pak ho krásně přinese a je možné pokračovat ve hře. Madame na něj jen nechápavě kouká z postele, aport je v jejím světe hloupá zábava lidí nehodná jejího zájmu.

21 dní rozhodně nestačí k tomu, aby si hezky zvykal na přivolání, mazlení, krmení či podávání balonku, když si dřepnu. Z nějakého důvodu pozice na jeho úrovni, která třeba Feri spolehlivě navádí k tomu, aby běžela ke mě se mazlit a poskákat mi hlavu, Charlieho spíš děsí a odrazuje. Jakmile si dřepnu, pytel blech krouží prostorem a nechce se přiblížit a jen zlehka přiskočí a hned uteče.

Co nám v soužití dost pomohlo je fakt, že Charlie docela hezky slyšel na svoje jméno už při převzetí v útulku Javornických čumáčků, takže určitě těch 21 dní pomohlo k tomu, že si to u nás krásně upevnil a reaguje už prakticky pokaždé, když jej voláme.

Jen 7 dní stačilo na to, aby pes bez zvukového projevu začal štěkat. Mám doma duet, když se venku něco šustne a rozhodně mám duet, když přijdu z práce. Místo jednoho divocha, co štěká a má radost z příchodu domů mám divochy, co štěkají a motají se kdo si dřív získá pozornost a hlazení. Nevím, zda to odkoukal od Feri, nebo se jen otrkal a přestal se bát štěkat.

7 dní stačí k tomu, aby se naučil chytat pamlsky hezky v letu 🙂

Pozor, vyletí pamlsek!

Chytej!

21 dní rozhodně nestačí na to, aby se přestal bát provozu a aut, ale už se necuká, když v dálce něco projede. Dokonce už zvládá jít domů, když osobák projíždí kolem chodníku, i když větší auta či odpolední provoz ho pořád lekají.

21 dní stačí k tomu, aby s námi absolvoval veterinu jako šikovnej pejsek a nechal si – na zemi – píchnout očkování.

21 dní stačí jeho lidem k tomu, abych ho vnímali jako automatickou součást domácnosti.

Vítej doma, Charlie!

Vítej doma, Charlie!