Tři zastávky přeplněným vlakem (vzhledem k opuštěnosti nádraží překvapilo) a kolem 16h vystupujeme v Konětopech na zastávce. Od dopoledne se pěkně zatáhlo a zvedl vítr, takže tílko schovávám pod dlouhej rukáv a klasika, do konce prvního kiláku se všichni zas svlíkáme, protože mrak zmizel a pohyb nás pěkně rozehřál.

Modrá značka vede přes notně zkorodované reliéfy kamenného úvozu, což je vlastně lehce zaříznutá rokle v pískovci s mnoha a mnoha vytesanými obrazci obličejů. Podle místních tam vytesali motivy studenti sochařské školy v Hořicích. Roklí se lehce stoupá, ale hodně focení a jsme nahoře a ani sem si nevšimla, že byl kopec. Na konci náhorní rovinky nás čeká zřícenina hradu Pravda (je zde dost ohnišť i celkem velký přístřešek). Zřícenina není kdovíjak zachovalá, ale obvodové zdivo a kus věže z ní dělá zajímavější objekt, než typický tři šutry ve svahu. Od roku 1964 je tato zřícenina nejasného stáří chráněná jako kulturní památka. Historikové se neshodují v tom, zda byla založena ve století 14. nebo až 15, na hradě zatím nebyl proveden archeologický průzkum, který by upřesnil některá data. Hrad pustl a nikdo jej pořádně neužíval, až v půlce 19. stol se díky jeho poetickému jménu začali k jeho zdem konat poutě českého národního obrození.
Z hradu se de z kopce, pravděpodobně jen proto, aby se dalo zase někam stoupat – k hradišti Rovina, ležícím sice na rovině, ale náhorní. Z hradiště už zbyly jen nějaké zbytky valů a příkopy a pravděpodobně zaniklo během bojů 500 let př. n. l.

U poutní kaple Sv. Vojtěcha, která se nachází v místech, kde dle pověstí v r. 992 biskup Vojtěch vyprosil pro suchý kraj modlitbou déšť je super přístřešek s ohništěm, my ale jdeme dál, až na Kounovský řady, u nichž není známo ani místo vzniku. Tajemný místo takhle se západem slunce samo o sobě. Objevil je tu kdysi místní učitel a dodnes se o nich jen spekuluje. Obranný val nedalekýho hradiště nebo keltskej kalendář? kdo ví… V každým případě hezký místo na výlet. Kousek odsud je parádní přístřešek s ohništěm, a tak nacházím uplatnění pro špekáčky.

Noc je vcelku jasná, tak du na chvíli pozorovat hvězdy. V přístřešku si to žije dál i beze mě – pohoda příjemnýho večera z toho jen čiší a já to spokojeně sleduju z povzdálí. Zase se dostavuje takovej ten pocit, že takhle je to správně a jediná moje starost je podělit se o špekáček s hladovcema, dopít si horkej čaj a s úsměvem to pozorovat.

Ráno vstáváme zase do slunečnýho dne a následuje přesun autem o pár kiláků dál, k okruhu na nedělní dopoledne. Jehličnatý voňavý lesy a studánka s železitou vodou lákají k delšímu pobytu, ale my šum lesa nevyslyšíme, protože občas je potřeba být večer doma.