Ve čtvrtek nás čeká dlouhá cesta lehce za Plzeň, takže zrdhám o nějakou chvíli dřív z práce, aby měl vlak skoro hodinu sekeru… takže noční příjezd do Chrástu se stává realitou a tak směřujem přímo za velkým vozem noční tmou matně osvětlených ulic a nakonec i jen měsícem osvětlených polí přes temnotu lesa… Je celkem jasná obloha, takže je dobře vidět na cestu a terén není složitý, jde se nám dobře až k z mapy vytipovanýmu fleku na spaní… No vytipovala sem si to dobře, musím se pochválit. Spáleňák – zakonzervovaný spálený mlýn na kraji Berounky přímo láká k parádnímu bivaku i s měsícem zatopenou louknou před ním. A ráno ta mlha…

Vyrážíme kolem Berounky celkem pozdě, po mlze už ani památky. Na řece se pořád ještě objevují vodáci a rybáři jsou tu na každém kroku. Cesta nás vede od řeky do pěknýho kopce a zase hezky dolů, abychom se vynořili tak 100 metrů od místa, kde jsme začali stoupat… Ale trocha tréninku se vždycky hodí, tentokrát jsme k tomu mohli za odměnu poobědvat v restauraci s přilehlým golfovým hřištěm.
Dál cesta kolem vody utíkala rychle, pod obcí Olešná jsme si dali svačinku u knihobudky i se studiem příručky pro moderní ženy z roku 1964. Rejstřík celkem dobře sloužil k zasmání a nejen chemický rozbor PVC celkem překvapil.

U zříceniny gotického hradu Libštejn ze 14. století jsme potkali i nějaké další turisty, jinak vlastně dneska krom hospody, rybářů a pejskařů pohodička.  Když stoupáme do kopce na Chockov, dost se o nás opírá vítr a tmavý mraky nevěstí nic dobrýho, ačkoli radar zarytě mlčí… Padá tma a nás čeká ještě pár kilometrů k vytyčenému cíli. Trochu lituju, že kolem Radnického potoka půjdeme už za tmy, ale počasí asi vyslyší moji myšlenku a sešle nám první kapky pár kiláků před dnešním cílem. Není kam spěchat, stejně padá tma a to místo u vody vypadalo dost dobře… Nakonec fakt lehce sprchlo a ještě v noci mě vzbudilo další lehké opakování. Ráno ale už klasicky vstáváme do sluníčka, po dešti ani památky a údolí Radnického potoka je za světla i mnohem bezpečnější. Krom toho, že při vyšším stavu vody by nás čekalo i brodění a je tu hromada vratkých přechodových klád, v některých místech by to už ve tmě s baterkou byla dobrá bojovka s cílem nespadnout ze srázu.
Dáváme polední siestu s čajem v hospůdce na Prachárně u Hřešihlav, která má dnes poslední den po sezóně otevřeno a tak má vyžrané zásoby po zřejmě krušné noci. Aspoň nejsme před dalším kopcem nacpaný a těch 170 výškových jde trochu líp. Jo, tady by se asi nespalo špatně, ale je fakt dobře, že jsme sem včera za tmy už nešlapali. Svačinka s výhledem, příjemně teplý slunko nás pěkně hřálo do zpocených zad, kolem vysázená alej ovocných stromů pro obnovu místních odrůd…

Vyhlídka z Chlumu na Berounku je super a podivné silo přes řeku je podzemní bunkr Ptyč, o němž sem doteď ani neslyšela. Pod Zvíkovcem v hospodě u šesti trampů dáváme pozdní oběd a odcházíme akorát když začínají chodit trampové s kytarama. Čas se neúprosně nachýlil, noha se stále chystá upadnout a tak musíme pokračovat v cestě. Kolem Berounky už docházíme zase za šera a poslední stoupání nad řeku už funíme za tmy. Ze tmy na nás koukají nějaké oči, slyšíme vytí, nesou se ozvěny místní zábavy… Zase jdeme za velkým vozem a stavíme tarp na vytipovaném místě z mapy – na kraji lesa a s parádním výhledem na oblohu. Ranní přehlídka zvířecích zvuků zakončená chrochtáním mě rozhodně nenechá klidně spát. Vaříme si teplou snídani, sušíme tarp a pomalu se chystáme na zbývající kilometry k hradu Křivoklát a na něco dobrého na zub. V hotelu Sýkora vaří dobře, škoda, že nestíháme víc než jeden chod a už nám jede vlak… S hořící bývalou sýpkou za Svitavama nás čeká další dobrodružná jízda odklonem a se zpožděním, aby nám to na té zpáteční cestě nebylo líto.