O možnosti psího parťáka jsem začala přemýšlet na jaře 2009. Už jsem byla rok ve své první práci, už jsem rok částečně bydlela mimo rodičovské hnízdo, i když můj pokojík mi byl dosud stále byl k dispozici.

Když jsem se odstěhovala, nejlepší na tom krom rodičovského nedohledu bylo to, že po letech pravidelného venčení najednou nemusím ráno vstávat a večer si můžu spokojeně lehnout s knihou. Ale pes mi začal chybět. Možná o to víc, že posledních pár let se v naší rodině stále udržoval počet tří psích kusů. A tak začala moje honba za PSEM.

V bytě jsem ale psa mít nemohla a zároveň návrat do rodičovského hnízda už začal být komplikovaný kvůli dalším proměnným. A tak jsem se krom zkoumání psích plemen zaměřila i na hledání vlastního bydlení.

Jeden z nápadů samozřejmě byl vzít si “mého” (no samozřejmě byl celé rodiny, ale tak trochu víc v té době můj) šeltiího kluka, ale šeltičky jsou duše citlivé a trhat smečku by nebylo dobré, takže nápad byl zavrhnut. Dalším krokem bylo zjistit, zda se ho sestra nechystá náhodou učinit tatínkem pár roztimilých štěňátek. A ona se chystala. Tak jsem si chvíli myslela, že mám vyhráno, ale nakonec z toho díky množství jiných povinností a starostí sešlo a já se uchýlila k hledání jiného pejska (plemene). Nejvíc jsem uvažovala o lajce. Přece jen kdo má rád psy a nefascinují ho vlci? A nechtěl by jednoho doma? A vedle Sarloosových ovčáků a ČSV měla lajka něco navíc. Zakroucený ocásek. Snažila jsem se sehnat informace od chovatelů a pátrat po internetu. Všichni majitelé mi psali, že lajky jsou společenské, hodné,není problém je vycvičit, ale přesto jsem měla strach hlavně po stránce výcviku, přece jen zkušenosti od šeltiček, které vše chápou jakoby okamžitě, mě trochu od přírodních plemen zrazovali – co kdybych psa nezvládala? Přece jen, je to velké rozhodnutí, lajka je krásná, dokonce jsem jednu krásnou fenečku kdysi potkala, ale to ale ve mě pořád hlodalo.

Tak jsem přes německé ovčáky, erdela či kolii uvažovala i o osvědčené šeltii, nicméně to mi přišlo jako nošení dříví do lesa, když jednou plánuje šeltií mimina sestra. Nakonec jsem ale vhodného psa našla. Psa, kterého jsem si vybrala v deseti letech v roce 1994 v jen mírně ohmatané, krásně barevné encyklipedii psů z antikvariátu, kterou jsem dostala k narozeninám. Ta encyklopedie a krásná plemena nás hodně let provázela ve fantaziích i v dobách, kdy u nás žádný pes nebyl a se sestrou jsme si malovaly, jakýho krásnýho psa jednou budeme mít a věděly o všech všechno a nad vrstevníky vynikaly ve znalosti všemožných ras. Psa, na jehož existenci jsem v průběhu let zapomněla, protože jsem jej nikdy na vlastní oči neviděla a encyklopedie od dětských let zůstala nepovšimnutá v knihovně. Německého vlčího špice. Když na mě vykoukla fotka na internetu, hned jsem věděla, že to je on. O skoro 15 let později se prostě vynořil ve správnou chvíli a já měla jasno.

Začala jsem pátrat po internetu, v časopisech, přihlásila jsem se na diskuzní fórum o psech a nějak jsem došla až k chovatelské stanici Zimní sen. Ve stejné době se taky ukázal ten správný domeček bez koupelny, zato se zahrádkou a bohužel zcela obyčejnou a nekouzelnou kadibkou na dvoře. No a taky se k tomu přichomýtla moje nová známost. Kadibudku by zvládla, ale s vidinou špice se nebyla ochotná smířit. Pes nebo známost? Zeptejte se tvrdohlavého cholerického štíra, jestli je ochoten ustoupit aspoň o malý krůček ze svého nového snu a pořídit si – zlatýho retrívra. Nikdy. Pes nebo já? otázka byla nastolena a já si celkem tvrdohlavě vybrala. Leč nakonec to dobře dopadlo pro všechny zůčastněné.

O tři měsíce později, 20.11.2009, na naší společné první dovolené, se špicí krasavici Feline narodilo 9 krásných štěnátek a já dostala možnost pojmenovat fenku, kterou si vezmeme. Hodně se nám líbilo jméno Charlie, ale nebylo od F, tak jsme přemýšleli o Frankie a další hromadě možností, ale nic nebylo ono. Výběr psího jména nebyl vůbec jednoduchý, nejen proto, že sme jej nechali na poslední chvíli a začali ho řešit po esemesce od paní chovatelky. Nakonec jsme se shodli na jménu Feri. Já teda ještě chtěla, aby se jmenovala Feris, ale ne a ne mi to projít. Když jsme pak paní chovatelce psali jméno, zdálo se jí takové krátké a klučičí, takže mě vlastně nechtě podpořila v tom, že konečné vítězství slavilo jméno Feris. Feris Zimní sen.

Ve 4. týdnech věku štěnátka jsme si i dojeli těsně před Vánoci místo standartních předvánočních příprav podívat se na špicí kuličku. Paní chovatelka nám dala možnost si ještě vybrat jinou fenu (muž zvukař trval na feně, aby nezvedala nožičku a neočůravala mu zvukařský aparát), ale té jsme nevyužili. Protože naše Ferinka vyběhla jako první ze všech štěnátek z boxu a hned sme ji měli na klíně. A každej ví, že první, nebojácné štěňátko, je ta správná volba a žádnýho posledňáčka nebrat. Takže naše Ferinka si nás prostě vybrala sama a tím bylo vše zpečetěno.

Ferinku jsme si domů přivezli v osmi týdnech, 17. ledna 2010. Po náročné několikahodinové cestě v silné sněhové vánici s nulovou viditelností jsme konečně někdy po půlnoci zaparkovali doma. Doma, kam jsme se nastěhovali pár dní před příchodem tohohle klubíčka.

PS: jak vypadá domácnost, kam si dva tvrdohlaví choleričtí štírové přivezou listopadové štíří štěňátko? Ferinka je divoká, vznětlivá a rozhodně si trvá na svým prakticky vždycky, když není v dosahu šunčička. A samozřejmě jako dominantní fena nečůrá způsobně jako fenečka, ale značkuje, dokud jí to obsah měchýře dovoluje, vždy se zvedlou nohou:)

Původní článek ze starého webu byl upraven 07.08.2017 pro vydání na zvířetníku a tudíž v nové formě umístěn do psí sekce.